I'm learning to be free

Why I must do it?
I don´t know. But I must. It´s like fairytale.
Please. Say “No, it isn´t.”  But I know, you´ll say those words.

Please. Stay here. With me.
Like friends.
It´s killing me, but I´m over come. Yeah.

If you love me, or like me, you´ll leave me alone. Please. But it will never happened.

You don´t have to say something.
I know. I´ve known it.

Yeah, I hate you. I´m so glad, you know it. Now.

Actually, everything is ok...

Well, it was fast.

Certainly.

By the way... I just remember... No, it is not so important.
Yes. I loved you. I love you, and always will.

This was the end for me.
DOT.

Here is new chapter of my life.
Here is NOT any guy, who loves, or hates me. Nobody knows, how it´ll be.
I know I must learn to be free. I must stop remembering. I must be myself. Alone.

I´ll be happy. Yeah.
Without you.

With love, Katie
Sorry for my english.

KATKA

Jmenovala se Katka, přištěhovala se sem z Německa. Doufala, že se se stěhováním všechno změní. Hrozně v to věřila.

Bylo to příšerném rozchodu, chtěla začít znovu. Milovala ho, i po tom všem, co jí udělal. A nejspíš vždycky milovat bude. Rozešel se s ní jen tak, bezdůvodu. Nechápala to.

Když jí rodiče řekli, že se budou stěhovat do Prahy, byla šťastná. Ke svým kamarádkám to měla dvě hodiny vlakem a Marka nebude muset vídat každý den, vidět jeho úsměv.

Po příjezdu do Prahy bylo všechno úžasné. Okamžitě si to město zamilovala. Našla si spoustu kamarádů a její čeština byla zanedlouho skoro perfektní, kluci se na ni lepili. Jenže ona nechtěla. Ne tak brzo. Už ho měsíc neviděla, ale stejně viděla jeho obličej před sebou. Viděla všechny ty krásné okamžiky, kterých za ten rok bylo opravdu hodně. Nemohla teď s nikým nic mít, nemohla se zamilovat. Řekla si, že si bude užívat i bez kluků. Kdyby s někým něco měla, pomyslela na někoho jiného, ubližovala by Markovi, říkala si.

Její kamarádka Alicia, brazilka z její jazykové školy, se na to nemohla déle koukat. Vytáhla ji na ples. Prý to bude hezké, zatancují si a udělají si pěkný večer.

Katka tedy přišla, ale moc nadšená nebyla. Prostředí nic moc, nikoho neznala. Šla si koupit colu a chtěla čekat na Alicii. Dostala se konečně k baru, a požádala o colu, aniž by klukovi za barem věnovala pozornost.

Po hodině se k baru vrátila, všimla si celkem hezkého kluka, jak na ní kouká. Byl to ten barman. Usmál se na ni a podal jí lísteček. Bylo na něm napsáno jeho telefonní číslo. Zasmála se a hodila jej do kabelky, zapomněla na něj.

Za týden šla na další ples. Začínaly ji tyhle české plesy bavit. Byly tak zvláštní.

Tancovala a najednou viděla nějakého kluka. Jakoby do ní uhodilo. Vypadal jako Marek. I tak tancoval. Ale říkala si, co by Marek dělal na plese v Praze. Ten kluk se pohyboval jako Marek, dokonce i tak mluvil. Utekla na záchody. Nemohla tam jít zpátky. Rozbrečela se. Přehrabovala se v kabelce, až na ní vypadl nějaký papírek. Dívá se ta čísla a nakonec si vzpomněla na toho kluka, jak jí ten lísteček dal. Hodila ho zpátky do kabelky. Nebude ho teď přece otravovat.

Vyběhla přes sál do dvěří, po schodech utíkala k východu. Nemohla tam dál zůstat, musela na vzduch, musela si utřídit myšlenky. Najednou slyšela, jak jí někdo volá. Otočila se. Byl to ten lístečkový kluk. Nechápala, jak si zjistil její jméno. Zastavila. Podívala se na něj.

"Proč přede mnou utíkáš?" zeptal se. Odpověděla, že je to složité. Nakonec si sedla na schody před kulturákem a dala se do řeči. Chtěla mu toho říct tolik, ale nedokázala v té chvíli myslet česky. Jazyková bariéra byla příliš velká. Zalkla se, chytil ji za ruku. Cítila nějaké napětí. Pomyslela na polibek. Bylo to první pomyšlení, které s touhle souvislostí nebylo na Marka. Vlastně ještě ani nevěděla, jak se ten kluk jmenuje. Nemusela se rozmýšlet. Políbil jí. Pomohlo to všemu. A bylo to krásné.

Šťastná odešla domů, a na Marka ani nepomyslela. Věděla, že s tímhle Tomášem stráví krásné chvilky. Tahle vidina jí k momentálnímu štěstí stačila.

A opravdu. Katka prožívala úžasné měsíce. Chodila s Tomášem na pikniny, do kina, vařili si večeře a byli pořád spolu. Žila opravdu snový život. Tohle s Markem nikdy nezažila, proto na něj postupně zapomínala. Bolest tu byla pořád, ale postupně slábla. Pořád jí chyběl. Víc než si byla schopná připustit.

Jak ubíhal čas, říkala si, že tohle je snad nemožné. Neuvěřitelné. Byla neustále šťastná.



Nikdy se nehádali. Jen se najednou něco stalo. Katka se v podstatě bezdůvodně naštvala. V slzách běžela domů. Jak jí to ten děsný Tomáš mohl udělat?
Tak jako každý den otevřela doma schránku, vzala dopisy a donesla je na kuchyňský stůl. Víc je neřešila. Šla si lehnout.
Večer měla na svém stole velkou bílou obálku. Zamračila se. Snad jí nepíše Tomáš! Zvědavě obálku otevřela a podívala se. Vypadlo na ní několik papírů, popsaných německy... Popsaných Markovým písmem... Dala se do čtení. Připadalo jí to nekonečné. Marek jí poslal vlastně všechno, na co myslel. Dala se do breku. Tolík jí chyběl. Tolik toužila po jeho objetí, které bylo tak jiné, než to Tomášovo. Nikdyto nebyl přílišný romantik, musel se tedy překonávat.

Co mohla dělat? Nevěděla. Markův dopis všechno vrátil do doby dlouho před Tomášem.

Otevírají se dveře. Tomáš. "Co se děje, Kačenko?"
Na místě se s ním rozešla. Kvůli Markovi.

Vrátila se k Markovi. Začala zase víc mluvit německy. Prožila měsíc prakticky pořád ve vlaku. Bylo to zvláštní. Nečekané. Vykašlal se na ní. Znovu. Bez důvodu.

Až později si uvědomila, že ztratila Tomáše naprosto bezdůvodně. Naprosto. Nemohla dál. Ztratila někoho, koho milovala. A teď to nešlo vrátit. Ztratila ho, protože si myslela, že se Marek změnil. Jenže on se nezměnil. On prostě nemohl vidět, číst, jak je šťastná.

Odpustíš?

Krásko,
potřebuju ti toho strašně moc říct. Strašně moc se ti chci omluvit.
Teď jsem viděla film Ženy sobě. Myslela jsem si, jaká to bude hloupost, a já to celý probrečela. Strašně moc jsem si o nás při tý komedii uvědomila.
Jak jsem se k tobě celý rok chovala. Jak moc na tebe kašlala. Jak moc jsem si myslela kdoví co. Strašně se za sebe stydím. Jsem ráda, že jsem si to uvědomila teď, relativně "brzo", dřív než jsi mě kopla do hlavy a poslala někam.
Ty jsi prostě ta holka, která by věděla, kde mě hledat, kdyby něco. Ty jsi ta, co mě trápí s gumovejma myšičkama.
I když se prostě strašně moc věcí změnilo, ty jsi tu pořád. A já strašně doufám, že jsi schopná mi odpustit ten rok, kdy jsem na tebe byla zlá. Já si to sama sobě odpustit nedokážu, už kvůli tomu filmu, už kvůli tomu jak si v posledních týdnech připadám.
Krásko, já prostě nikdy nedokážu zapomenout na lízatkový odpoledne, výtvarky, Silvestry, moře. Můj život je stvořenej ze střípků, kde hraješ hlavní roli. Ty nic jinýho hrát neumíš. A taky se na nic jinýho nehodíš.
Těch milion let před touhle mojí úchylárnou nikdo nesebere. Ale tohle nemá být vzpomínkový. Víš, Krásko, já se ti omluvit, jak už jsem psala. Moc, moc, moc.
Až dneska jsem si uvědomila, že když budu mít tebe, tak zvládnu cokoliv, Krásko. Zvládnu i to, že ON má holku. No a co? Já mám tebe. A to je na tobě nejlepší.
Na stole mám báseň od tebe, proti posteli pověšenou naší fotku. Jsou nám čtyři. A i po těch deseti letech mě překvapuje, jak jsme pořád stejný.
Ty, pořád stejnej úsměv. Já, jako bych se tě bála.

Nepíšem si každej den, jsme šťastný, když se jednou týdně vidíme. Ale víme o sobě všechno. 

Mám tě úplně nejradši.

Nevim, jestli budeš schopná to nějak přijmout. Doufám, že jo :)
Vím, že tě nerozbrečím, a je to super představa, jak něco takovýho čteš.
Díky, že jsi tu pořád. Díky, Krásko.

S velikánskou láskou, tvoje Katie 

What the hell should I do?

Nevím, co mám dělat.
Strašně ho chci zpátky, strašně mi chybí.
A vím, že se nic nezmění, nic nestane, pokud on nebude chtít.

Objevil se jeden. Je milý, hodný, fajn. Mám ho celkem ráda.
 Jenže je tu jeden zásadní problém. Není to ON. Filip.

Dokud to spolu nezkusíme, nemůžu jít dál. Prostě to nedokážu.

A nejhorší na tom všem je, že vím, že mě má pořád aspoň trochu rád.

STOP

Minulý týden jsem se rozbrečela v obchodě. Proč? Nezapla jsem žádnou sukni. Žádnou. Nezapla jsem taky žádné kalhoty. Rozbrečela jsem se bezmocí nad tím, jak strašně jsem ztloustla.

Nemůžu dál vypadat takhle. Vím, že nejsem moc tlustá, mám hezkou postavu. Ale prostě takhle nemůžu vypadat dál.
Stojím ve svym pokoji, koukám se na sebe do zrcadla a říkám si, že snad není možný, že bych tohle byla já. Ta hezká holka s (teď) tak velkym zadkem a břichem.

STOP
Musím s tím něco dělat. Je mi ze sebe špatně. Něco se musí stát. A taky stane.

Taky přichází změna vlasů. S dlouhýma vlasama jsem nikdy nebyla šťastná. Nesnáším je. Mikádo, pojď ke mně!









Vím, že toho dokážu hodně změnit. A musím rychle. Věřím si.
Najděte sílu něco změnit, než bude pozdě. Katie

Obyčejně neobyčejné

Stojíme v mém pokoji. Je zimní večer. Z reproduktorů se line hlas Brandona Flowerse. Jsem tu jen já a ty. Nikdo víc, nikdo míň. Děkuješ mi, přibližuješ se a objímáš mě. Nekonečnou dobu, nebo tak se mi to aspoň zdálo. Když mě pustíš, je mi divně. Jako by se něco ve mně narodilo a nemohlo ven. A je to ve mně pořád.

Máš ruku na mém kříži a vedeš mě chodbou, cítím teplo, které se rozlévá mým tělem. Jsem šťastná. Usměveš se na mě a vkročíš dovnitř.

Ten moment, kdy mi držíš otevřené dveře a usmíváš se.
Ten moment, kdy mi ukazuješ svý oči a já se rozpouštim.

Stojíme, opíráš se o okenní parapet, koukáš přes tu místnost. Stojím vedle tebe, mluvíme. Máš ruku kolem mých ramen. Najednou si mě přitáhneš blíž. Jsem "na tobě", máš ruce kolem mně, koukáme tou místností, nemluvíme. Jen si to užíváme. A je nám jedno, že kolem nás je dalších deset lidí.

Cítím, že tě ztrácím, i když jsem s tebou. Nemůžu to dopustit. Nemůžu tě ztratit.

Pro někoho by tohle byly maličkosti, něco co se zapomene. Pro mě je to něco, bez čeho nejsem schopná přežít jediný den.

Proč?

Každý to asi někdy zažil. Zklamání. Zklamání z toho, co je schopný udělat člověk, kterému jste věřili. Je to zvláštní pocit, vědět, že to není naschvál, ale stejně to bolí. A moc. Musím to dát někomu za vinu. Jinak to neumím. A vím, že to tak má být.
Nechci tomu věřit. Tomu, že někdo může být tak sobecký. Jak to může někdo udělat? Proč? Jak?

Jsem "over him". Už tři hodiny, co jsem ho neviděla. Zítra ráno se to ale zase změní. Zmotá. Jeden jeho úsměv, jeden pozdrav. Haha, že se vůbec snažím si něco nalhávat?
Neumím na něj být zlá, nepříjemná. Odpustím mu všechno. Přes všechnu bolest. A on to ví. Ví, že mu ta naivní holka odpustí všechno. Že když za ní po měsíci přijde, tak se mu vrhne kolem krku. Ví, že ta holka o bude mít přesto všechno ráda.
Je to kluk, kvůli kterému bych byla schopná čehokoli. Objela bych celý svět. Přišla o všechny přátele. Jen ho mít u sebe.
"Účinek proudu, který prochází naším tělem závisí na našem odporu. "
Asi určitě je to myšlený nějak jinak, ale neříká to něco?
Čím víc se budu snažit vzdorovat tomu, jak to má být, tím méně to v tu chvíli bude bolet. Tím víc to bude bolet potom.


Co je to bolest? Co je to láska?
Nesáhneš si na to. Nevidíš to. jen to cítíš. Cítíš bolest. Velkou? Cítím bolest pořád. Někdy menší, někdy větší. Ale je tu. A lásku taky. Znáte motýlky v břiše? Krásné, co? Cítím lásku pořád. To, že mě někdo má rád, mi dodává sílu.
Jenže bolest je všude. Je s láskou. Je sama. Je tu pořád, aniž bychom si to třeba uvědomovali.


Proudový chránič
Nevím, co to je. Ale představím si asi ten stav, kdy jste obrněni proti všemu s tím, že už nemůže být hůř? Nebo líp? Že už se nás nikdy nic nedotkne? Že už to prostě víc nejde?
Jo, a pak se ten zelenožlutý drát v naší hlavě přehodí na úplně druhou stranu a to taky není úplně dobře.
Kde je ten střed? Kde je ten relativní pojem štěstí?
A není tohle všechno jen náš, připitomělý, menstruační cyklus?