potřebuju ti toho strašně moc říct. Strašně moc se ti chci omluvit.
Teď jsem viděla film Ženy sobě. Myslela jsem si, jaká to bude hloupost, a já to celý probrečela. Strašně moc jsem si o nás při tý komedii uvědomila.
Jak jsem se k tobě celý rok chovala. Jak moc na tebe kašlala. Jak moc jsem si myslela kdoví co. Strašně se za sebe stydím. Jsem ráda, že jsem si to uvědomila teď, relativně "brzo", dřív než jsi mě kopla do hlavy a poslala někam.
Ty jsi prostě ta holka, která by věděla, kde mě hledat, kdyby něco. Ty jsi ta, co mě trápí s gumovejma myšičkama.
I když se prostě strašně moc věcí změnilo, ty jsi tu pořád. A já strašně doufám, že jsi schopná mi odpustit ten rok, kdy jsem na tebe byla zlá. Já si to sama sobě odpustit nedokážu, už kvůli tomu filmu, už kvůli tomu jak si v posledních týdnech připadám.
Krásko, já prostě nikdy nedokážu zapomenout na lízatkový odpoledne, výtvarky, Silvestry, moře. Můj život je stvořenej ze střípků, kde hraješ hlavní roli. Ty nic jinýho hrát neumíš. A taky se na nic jinýho nehodíš.
Těch milion let před touhle mojí úchylárnou nikdo nesebere. Ale tohle nemá být vzpomínkový. Víš, Krásko, já se ti omluvit, jak už jsem psala. Moc, moc, moc.
Až dneska jsem si uvědomila, že když budu mít tebe, tak zvládnu cokoliv, Krásko. Zvládnu i to, že ON má holku. No a co? Já mám tebe. A to je na tobě nejlepší.
Na stole mám báseň od tebe, proti posteli pověšenou naší fotku. Jsou nám čtyři. A i po těch deseti letech mě překvapuje, jak jsme pořád stejný.
Ty, pořád stejnej úsměv. Já, jako bych se tě bála.
Nepíšem si každej den, jsme šťastný, když se jednou týdně vidíme. Ale víme o sobě všechno.
Mám tě úplně nejradši.
Nevim, jestli budeš schopná to nějak přijmout. Doufám, že jo :)Vím, že tě nerozbrečím, a je to super představa, jak něco takovýho čteš.
Díky, že jsi tu pořád. Díky, Krásko.
Žádné komentáře:
Okomentovat