KATKA

Jmenovala se Katka, přištěhovala se sem z Německa. Doufala, že se se stěhováním všechno změní. Hrozně v to věřila.

Bylo to příšerném rozchodu, chtěla začít znovu. Milovala ho, i po tom všem, co jí udělal. A nejspíš vždycky milovat bude. Rozešel se s ní jen tak, bezdůvodu. Nechápala to.

Když jí rodiče řekli, že se budou stěhovat do Prahy, byla šťastná. Ke svým kamarádkám to měla dvě hodiny vlakem a Marka nebude muset vídat každý den, vidět jeho úsměv.

Po příjezdu do Prahy bylo všechno úžasné. Okamžitě si to město zamilovala. Našla si spoustu kamarádů a její čeština byla zanedlouho skoro perfektní, kluci se na ni lepili. Jenže ona nechtěla. Ne tak brzo. Už ho měsíc neviděla, ale stejně viděla jeho obličej před sebou. Viděla všechny ty krásné okamžiky, kterých za ten rok bylo opravdu hodně. Nemohla teď s nikým nic mít, nemohla se zamilovat. Řekla si, že si bude užívat i bez kluků. Kdyby s někým něco měla, pomyslela na někoho jiného, ubližovala by Markovi, říkala si.

Její kamarádka Alicia, brazilka z její jazykové školy, se na to nemohla déle koukat. Vytáhla ji na ples. Prý to bude hezké, zatancují si a udělají si pěkný večer.

Katka tedy přišla, ale moc nadšená nebyla. Prostředí nic moc, nikoho neznala. Šla si koupit colu a chtěla čekat na Alicii. Dostala se konečně k baru, a požádala o colu, aniž by klukovi za barem věnovala pozornost.

Po hodině se k baru vrátila, všimla si celkem hezkého kluka, jak na ní kouká. Byl to ten barman. Usmál se na ni a podal jí lísteček. Bylo na něm napsáno jeho telefonní číslo. Zasmála se a hodila jej do kabelky, zapomněla na něj.

Za týden šla na další ples. Začínaly ji tyhle české plesy bavit. Byly tak zvláštní.

Tancovala a najednou viděla nějakého kluka. Jakoby do ní uhodilo. Vypadal jako Marek. I tak tancoval. Ale říkala si, co by Marek dělal na plese v Praze. Ten kluk se pohyboval jako Marek, dokonce i tak mluvil. Utekla na záchody. Nemohla tam jít zpátky. Rozbrečela se. Přehrabovala se v kabelce, až na ní vypadl nějaký papírek. Dívá se ta čísla a nakonec si vzpomněla na toho kluka, jak jí ten lísteček dal. Hodila ho zpátky do kabelky. Nebude ho teď přece otravovat.

Vyběhla přes sál do dvěří, po schodech utíkala k východu. Nemohla tam dál zůstat, musela na vzduch, musela si utřídit myšlenky. Najednou slyšela, jak jí někdo volá. Otočila se. Byl to ten lístečkový kluk. Nechápala, jak si zjistil její jméno. Zastavila. Podívala se na něj.

"Proč přede mnou utíkáš?" zeptal se. Odpověděla, že je to složité. Nakonec si sedla na schody před kulturákem a dala se do řeči. Chtěla mu toho říct tolik, ale nedokázala v té chvíli myslet česky. Jazyková bariéra byla příliš velká. Zalkla se, chytil ji za ruku. Cítila nějaké napětí. Pomyslela na polibek. Bylo to první pomyšlení, které s touhle souvislostí nebylo na Marka. Vlastně ještě ani nevěděla, jak se ten kluk jmenuje. Nemusela se rozmýšlet. Políbil jí. Pomohlo to všemu. A bylo to krásné.

Šťastná odešla domů, a na Marka ani nepomyslela. Věděla, že s tímhle Tomášem stráví krásné chvilky. Tahle vidina jí k momentálnímu štěstí stačila.

A opravdu. Katka prožívala úžasné měsíce. Chodila s Tomášem na pikniny, do kina, vařili si večeře a byli pořád spolu. Žila opravdu snový život. Tohle s Markem nikdy nezažila, proto na něj postupně zapomínala. Bolest tu byla pořád, ale postupně slábla. Pořád jí chyběl. Víc než si byla schopná připustit.

Jak ubíhal čas, říkala si, že tohle je snad nemožné. Neuvěřitelné. Byla neustále šťastná.



Nikdy se nehádali. Jen se najednou něco stalo. Katka se v podstatě bezdůvodně naštvala. V slzách běžela domů. Jak jí to ten děsný Tomáš mohl udělat?
Tak jako každý den otevřela doma schránku, vzala dopisy a donesla je na kuchyňský stůl. Víc je neřešila. Šla si lehnout.
Večer měla na svém stole velkou bílou obálku. Zamračila se. Snad jí nepíše Tomáš! Zvědavě obálku otevřela a podívala se. Vypadlo na ní několik papírů, popsaných německy... Popsaných Markovým písmem... Dala se do čtení. Připadalo jí to nekonečné. Marek jí poslal vlastně všechno, na co myslel. Dala se do breku. Tolík jí chyběl. Tolik toužila po jeho objetí, které bylo tak jiné, než to Tomášovo. Nikdyto nebyl přílišný romantik, musel se tedy překonávat.

Co mohla dělat? Nevěděla. Markův dopis všechno vrátil do doby dlouho před Tomášem.

Otevírají se dveře. Tomáš. "Co se děje, Kačenko?"
Na místě se s ním rozešla. Kvůli Markovi.

Vrátila se k Markovi. Začala zase víc mluvit německy. Prožila měsíc prakticky pořád ve vlaku. Bylo to zvláštní. Nečekané. Vykašlal se na ní. Znovu. Bez důvodu.

Až později si uvědomila, že ztratila Tomáše naprosto bezdůvodně. Naprosto. Nemohla dál. Ztratila někoho, koho milovala. A teď to nešlo vrátit. Ztratila ho, protože si myslela, že se Marek změnil. Jenže on se nezměnil. On prostě nemohl vidět, číst, jak je šťastná.