Cukrárna

Pořád vidím před očima, jak si s mojí skvělou babičkou před deseti lety sedáme do cukrárny na Hlavní třídě k obrovskému oknu a jíme citronovou zmrzlinu. Vidím, jak kolem nás proudí davy lidí, kteří se ženou za nečím, co ani oni sami nechápou. Taky vidím "puberťáky", kteří někam jdou (nejspíš ze školy). Vidím spoustu lidí, vidím krásné mladé maminky s malými chlapečky a říkám si, jak musí být šťastné.
Říkám si, jak bych jednou chtěla být stejná jako ti lidé. Jako ti "puberťáci", jak skvělé to bude až mi bude patnáct.
Teď jsem tady. Sedím tu znova. Sama. Bez babičky. Koukám se ven. Pořád vidím tlačící se lidi, kteří spěchají někam. Ani neví kam. Za čím. Spěchají bezcílně. Pořád vidím kluky, holky. Jsou v mém věku a rozhodně bych nechtěla být jako oni. S cigaretou u pusy a do telefonu řvou: "Ty krávo, mámo!" Ne, díky.Nechci mít jejich problémy, jestli se vyspat s tímhle nebo s tamtím. Chci a přemýšlím jinak. Jsem za to ráda.
Dřív jsem chtěla splynout, být stejná se všemi, nevybočovat. Teď nechci. Občas je to to těžké, prosazovat svoje názory, které nejsou tak stereoptypní, nudné a okoukané. Proč přece něco měnit? Proč dělat něco lepším, když teď to ujde?
A proč, sakra, ne?!


Lennona mám strašně ráda. A tohle, co řekl, je pro mě něco strašně krásného. Taky přemýšlel jinak, taky chtěl něco změnit.
Imagine.

Přemýšlej jinak, zkus něco změnit.
S láskou, Katie