Proč?

Každý to asi někdy zažil. Zklamání. Zklamání z toho, co je schopný udělat člověk, kterému jste věřili. Je to zvláštní pocit, vědět, že to není naschvál, ale stejně to bolí. A moc. Musím to dát někomu za vinu. Jinak to neumím. A vím, že to tak má být.
Nechci tomu věřit. Tomu, že někdo může být tak sobecký. Jak to může někdo udělat? Proč? Jak?

Jsem "over him". Už tři hodiny, co jsem ho neviděla. Zítra ráno se to ale zase změní. Zmotá. Jeden jeho úsměv, jeden pozdrav. Haha, že se vůbec snažím si něco nalhávat?
Neumím na něj být zlá, nepříjemná. Odpustím mu všechno. Přes všechnu bolest. A on to ví. Ví, že mu ta naivní holka odpustí všechno. Že když za ní po měsíci přijde, tak se mu vrhne kolem krku. Ví, že ta holka o bude mít přesto všechno ráda.
Je to kluk, kvůli kterému bych byla schopná čehokoli. Objela bych celý svět. Přišla o všechny přátele. Jen ho mít u sebe.
"Účinek proudu, který prochází naším tělem závisí na našem odporu. "
Asi určitě je to myšlený nějak jinak, ale neříká to něco?
Čím víc se budu snažit vzdorovat tomu, jak to má být, tím méně to v tu chvíli bude bolet. Tím víc to bude bolet potom.


Co je to bolest? Co je to láska?
Nesáhneš si na to. Nevidíš to. jen to cítíš. Cítíš bolest. Velkou? Cítím bolest pořád. Někdy menší, někdy větší. Ale je tu. A lásku taky. Znáte motýlky v břiše? Krásné, co? Cítím lásku pořád. To, že mě někdo má rád, mi dodává sílu.
Jenže bolest je všude. Je s láskou. Je sama. Je tu pořád, aniž bychom si to třeba uvědomovali.


Proudový chránič
Nevím, co to je. Ale představím si asi ten stav, kdy jste obrněni proti všemu s tím, že už nemůže být hůř? Nebo líp? Že už se nás nikdy nic nedotkne? Že už to prostě víc nejde?
Jo, a pak se ten zelenožlutý drát v naší hlavě přehodí na úplně druhou stranu a to taky není úplně dobře.
Kde je ten střed? Kde je ten relativní pojem štěstí?
A není tohle všechno jen náš, připitomělý, menstruační cyklus?