Obyčejně neobyčejné

Stojíme v mém pokoji. Je zimní večer. Z reproduktorů se line hlas Brandona Flowerse. Jsem tu jen já a ty. Nikdo víc, nikdo míň. Děkuješ mi, přibližuješ se a objímáš mě. Nekonečnou dobu, nebo tak se mi to aspoň zdálo. Když mě pustíš, je mi divně. Jako by se něco ve mně narodilo a nemohlo ven. A je to ve mně pořád.

Máš ruku na mém kříži a vedeš mě chodbou, cítím teplo, které se rozlévá mým tělem. Jsem šťastná. Usměveš se na mě a vkročíš dovnitř.

Ten moment, kdy mi držíš otevřené dveře a usmíváš se.
Ten moment, kdy mi ukazuješ svý oči a já se rozpouštim.

Stojíme, opíráš se o okenní parapet, koukáš přes tu místnost. Stojím vedle tebe, mluvíme. Máš ruku kolem mých ramen. Najednou si mě přitáhneš blíž. Jsem "na tobě", máš ruce kolem mně, koukáme tou místností, nemluvíme. Jen si to užíváme. A je nám jedno, že kolem nás je dalších deset lidí.

Cítím, že tě ztrácím, i když jsem s tebou. Nemůžu to dopustit. Nemůžu tě ztratit.

Pro někoho by tohle byly maličkosti, něco co se zapomene. Pro mě je to něco, bez čeho nejsem schopná přežít jediný den.