Myšlenky, vzpomínky běhaly její hlavou, neřídila jejich tok. Pochopí tak vždycky nejvíc. Nerozlišovala "dobré" a "špatné". Prostě tam byly. Byly to její myšlenky a vzpomínky. Nechtěla se o ně s nikým dělit, proto většinu nikdy nikomu neřekla. To jak na ni něco působilo. Byla tu jen sama se svými vzpomínkami. Na povrchu klidná, uvnitř rozbouřená jako moře, které se nemá nikdy zklidnit. Ta tvář, kterou se tak dlouho učila, se pomalu začala rozpadat.
Najednou jí začaly myšlenky přelétat přes hlavu, přes hlavu ven. Cítila, že ztrácí tu klidnou masku. Tu masku, kterou je tak těžké udržet.
Rychle se snažila si vzpomenout na něco všedního. Na něco, co nebyla vzdálená vzpomínka. Na něco, co nebolelo. Na něco, co se může stát znovu. V její mysli nic takového nebylo, nezbývalo místo.
Její klidná tvář se rozkládala. "Nesmíš brečet." Nastávala chvíli, kdy jí z očí vykanuly slzy a ona to nedokázala. Nedokázala se zvednout. Nedokázala nic. Cítila bezmoc. A strašně se za to nenáviděla. Nenáviděla se za to, jak lehce dokáže odpouštět, jak moc pořád miluje. Nesnášela to, nesnášela se za to, a na druhou stranu, to vůbec nebylo špatné. Nesnášela, jak moc má ráda tu uklidňující chvíli se slzami. Zoufalý kolotoč. Myšlenky se točily dokola, točila se jí hlava. Ležela. Nekonečnou dobu.
Stal se z toho rituál. Zvyklost, opakující se velmi často. Nejdřív to bylo jednou za dlouhý čas, pak jednou za měsíc, jednou za čtrnáct dní.. A teď? Teď je to jednou za týden. Minimálně. Nedokázala se tomu bránit. Zároveň možná ani nechtěla.
Občas se přistihla, že se na ty okamžiky, kdy jen leží a z očí jí tečou slzy těší. nesnášela za to, moc. V podstatě nechtěla žít. V podstatě neměla, co ztratit, co získat
Nevím, co mě to popadlo, psát ve třetí osobě. Myslím, že je to docela dobrý. Na to, že je to psaný při zemáku.
V tomhle článku toho o mně můžete dost najít. Je to celý o mně. Něco je přimyšlený, něco ne.
Krásný večer bez slz (nebo s nimi, pokud jste schopni je uvítat, jako něco osvobozujícího),
s láskou,
Katie
P.S. Dnes je to třičtvrtě roku od našeho posledního obejmutí. A víte co se dneska stalo? Byla jsem obejmuta! Jsem hrozně šťastná! Na naše pomyslné, smutné výročí!
Čtu to pořád znova...je to nesmírně pravdivý..a víš co je nejhorší? Že ten debil nás asi dostal obě..:\
OdpovědětVymazatS tunou lásky, Ter :)
Půl roku od prvního všeho s nim, a víš já jsem naprosto v prdeli, má jinou.. A jo, cejtim se jako ten člověk, kterýho popisuješ. Akorát já už se ty slzy ani nějak nesnažim ukrývat prostě to nejde. Zvlášť, když " ta jiná" je někdo komu jsem bezmezně věřila.. No nic, život je svině.
OdpovědětVymazatKaždopádně děkuju za pochvalu článku, poslední dobou jsou aspoň nějaký ty pochvaly, to jediný co mě tak nějak drží někde nad vodou.
K tomu tvému komentáři: Já bych slzy neskrývala, akorát odemě ty slzy nikdo nečeká. Jo a ta zmíněná nedůvěra je strašná, i když vím, že jí prakticky můžu věřit dál. Prostě už to neni takový, podívat se jí jen tak do očí a smát se, prostě to nejde. A bojovat proti tomu všemu? Už nějak nevim jak..
OdpovědětVymazat