Naučila jsem se vnitřně brečet, naučila jsem se nevšímat si něčeho, co bych nedokázala jinak přejít. Naučila jsem se smát, i když nechci. Žiju v masce. Pod závojem. Skoro nikdo mě nezná. Stala se ze mně tichá osoba(nezaměňovat s nudná)!
Moje myšlenky křičí, chtějí, abych se podělila se světem. Moje ústa jsou jako mrtvá. Vím, že musím něco říct. Ale nějak to okecat, přizpůsobit. Nemůžu to říct tak, jak bych si přála. Žiju, my všichni žijeme, v hrozně omezeném světě. Proč? Nedokážu odpovědět.
Znáte to, ten pocit, když máte chuť řvát a musíte se ovládnout?
Nevím, jak to se svou hlavou přežiju. Budu muset najít nějaký kompromis.
Uvidíme.
S láskou, Katie
Jo, žijeme v omezeném světě. Lidi se strašně moc bojej vlastních názorů, a i názorů jinejch lidí, který neopovídaj nějakýmu už dávno nastavenýmu standartu.
OdpovědětVymazatCelý to je jen o tom uvědomit si, že to nejdůležitější pro tebe, by si vždycky měla bejt ty a nikdo jinej. A prostě si říct, že naprosto nezáleží na tom co si o tobě myslej ostatní. A doufat, že někdy přejde někdo, kdo to pochopí. Někdo před kým nebudeš muset skrývat své pocity, myšlenky a názory. Strašně ráda bych nepsala: Neovládej se a řvi! Ale z vlastní zkušenosti vím, že to nejde..