Pomsta a něco nad námi

Občas mám chuť být opravdu zlá, zlomyslná. Jenže můj problém je, že mě to neuklidňuje, nepomáhá, nic mi to neříká. Já taková nejsem. Nemám potřebu ubližovat ostatním. Přísloví "Oko za oko, zub za zub" se mi opravdu nelíbí. Zvlášť když vím, jak daná věc bolí - a tím nemyslím jen fyzicky - tak proč bych to někomu - i když by si to zasloužil - dělala taky?!
Myslím, že nejlepší pomstou je, chovat se jakoby se nic nestalo. Smát se, vypadat a být šťastným. Tím toho člověka, který vás tak štve opravdu vytočíte. Uvidí, že vás to vlastně nebolí (ikdyž opravdu bolí, co si budeme povídat.)
Vždycky, s ním (i s ní), po nějaké hádce jsem zalezla do své ulity,s nikým se nebavila, snažila se být nenápadná. Teď ne. Vím, že to nemá cenu. Jsem naprosto v pohodě. Jsem schopná si sednout k jeho stolu u oběda, usmát se na něj a krásně ho pozdravit. To je ta největší pomsta, které jsem schopná.
Nevěřím v boha, jako takového. Ale věřím v něco nad námi, na něco, co náš život aspoň trošku řídí. Můžete tomu říkat osud, náhody.. Určitě by se našlo mnoho dalších jiných slov. Věřím, že každá věc, příhoda, co se nám stane má nějaké opodstatnění, proč se to stalo. A věřím, že bude něco, co na to naváže.
Děkuju osudu, že mě provádí životem, děkuju za spoustu uvědomění si za dva měsíce a děkuju všem, co tu se mnou přežívají.

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt. 

  - Robert Fulghum (můj nejoblíbenější citát, už několik let. Začínám to chápat až teď, poslední dobou)