Ty.

Drahá,
byla jsi fajn, byla jsi skvělá.
Říkala jsem ti všechno, bezmezně jsem ti věřila. A zároveň jsem si nechala rok házet hnůj na hlavu, aniž bych si toho všímala. Všímali si toho všichni. A já to jen krásně ignorovala. Usmívala se a vůbec o tom nevěděla. Nevěděla, že mě opouštějí přátelé, se kterými jsem přátelila celý život. Neuvědomovala jsem si, že mě postupně táhne dolů. Bylo mi to jedno.
Myslela jsem, že jsi nejlepší člověk, jakého jsem mohla kdy potkat. Říkala jsem ti všechno, měla jsi má hesla, věděla jsi o mně všechno od A do Z. Teď, po roce a půl to začínám vidět. Chce se brečet nad tím, jak jsem hloupá.
Píšeš si s ním. S ním, kvůli kterému bych byla schopná čehokoli. Máš ho v blízkých přátelích, píšete si obden. Vůbec tě netrápí, že se mi zalejou oči slzama, kdykoli to vidim. Vůbec mě netrápí, že se s tebou baví a ne mě kouká s nevraživým pohledem. Je ti úplně jedno, že ho od čtvrtý třídy miluju.
Jsi na mě zlá, zajímá tě jak jen, co nejlépe ze mně vyždímat informace. Bavíš se se mnou jen, když se to hodí.
O slově empatie jsi asi v životě neslyšela, co? Jo, jasně, jak by se ti líbilo, kdybych si teď psala s klukama, co máš ráda ty? A jo, vlastně, tobě je to přece jedno, vždyť se můžou bavit s kym chtěj.
Nerozumim tomu a nechci tomu rozumět.
Jen, prosím, už zmiz. Když se chováš takhle.